Už jsme na cestě dýl jak 3 měsíce! A urazili jsme fakt kus a to nejen na cestě, ale i my se trochu změnili. V dodávce je to snazší než na začátku. Dřív to bylo prostě jiný bydlení, teď je to pro nás normální. Vytvořili jsme si nějakou rutinu a ponorka už je taky míň často! :D

Naučili jsme se víc si to užívat a dělat věci, kvůli kterým jsme se do toho pustili. Poznáváme, povídáme si, plánujeme, relaxujeme. Vstáváme se sluncem a pomalu chodíme spát, když zapadá. Nějak se víc sžíváme s přírodou. Když je hezky, máme lepší náladu a víc inspirace na další výlety. Když prší, tak se schováváme a prostě pracujeme.

Je to jednoduchý a prostý. Nijak se nehoníme, život není závod o lepší kariéru a lepší majetek. My si to prostě chceme užít a mít spoustu zážitků, co nám to vyrovnají.

A stejně jako při každém jiném cestování se věci kolem nás mění, lidi jsou různí, kultura i příroda. A jaký specifika má cestování dodávkou?

Kvalita cest

Všímáme si hodně kvality cest. Od Čech nejezdíme po dálnicích, protože nespěcháme tolik, abychom si museli platit mýtný. Takže si to pěkně frčíme po okreskách a vzhledem k tomu, že naše tlumiče už nejsou nejmladší, je to dost znát. Waze nám sice hlásí, kde jsou nebezpečný výmoly, ale to nás ochrání od minima nebezpečných děr. Vždycky si říkáme, co nám asi tak mohlo tentokrát odpadnout, za námi praští palubky, cinkaji hrníčky a na dodávce rachtá všechno, co je jen trochu uvolněný. Takže všechno.

V Čechách ty cesty nebyly tak špatný, na Slovensku se to o stupeň zhoršilo a ještě níž šla kvalita v Maďarsku. Tam je to bída. Člověk jede tak 40 a modlí se, že ta díra před ním nebude tak velká. Všude se psalo, že Rumunsko je na tom ještě hůř. Ale musím uznat, že až na jednu extrémně kalužovitou polňačku to docela šlo. Na začátku nás překvapily nový silnice, pak zas bez asfaltový, ale i ty byly udržovaný. Člověk nemůže jet 150, ale těch stabilních 50-70 šlo. Tam spíš horší bylo, že používali na jízdu i koňský povozy, který nebyly osvětlený. Takže v noci jedem a najednou kůň!

Bulharsko v té části, kterou jsme projížděli, mělo silnice fakt hezký. Nemůžu si stěžovat. A Řecko? Vzhledem k tomu, jaký kus jsme tu projeli, tak se není čemu divit, že i ty silnice jsou různý. Od nových placených dálnic po úzký serpentinky s upadlýma krajnicema, kde se člověk i bojí jen naklonit z okna. A taky se nám už i stalo, že jsme museli vycouvávat z městečka, páč tam byla tak klikatá úzká ulice a balkony tak nízko, že jsme prostě neprojeli. Já měla jen zavřený oči a říkala si, ještě že mám tak šikovnýho řidiče! Zkuste si to couvat, když i tam jste projeli o chlup do zatáčky! A někdy jsme už ani neřešili, že to byla vlastně jednosměrka...

Kam s odpadky?

Snažíme se cestou dost třídit, ale dostupnost kontejnerů je všude jiná. Primárně se teda snažíme spíš ten odpad nedělat, ale bohové taky nejsme. Kompost sice můžeme zakopat venku, ale celkově nulový odpad je pro nás dost velký sousto. V Česku a na Slovensku jsme zvyklí mít různě barevný kontejnery a všude dostatek. V Maďarsku musíte víc hledat, ale i to jde. A Rumunsko? Tam jste rádi, když vůbec najdete popelnici, kam to vyhodit. Třídící jsou spíš ve větších městech a bohatších oblastech, ale i tak, co jsem viděla, tak to moc netřídili a házeli tam všechno. Ale je pravda, že my těma nejvíc vyspělýma oblastma vůbec nejeli.

Bulharsko je na tohle lepší. A v Řecku mají 2 druhy kontejnerů. Jeden smíšený a drůhý na to, co se dá recyklovat. Prostě a jednoduše. Taky tu je míň odpadků různě poházených a co jsme teď na Krétě, tak je to tu fakt hezký. Málokdy potkáme se někde něco válet. Nebo aspoň těch skládek není tolik a tak zjevných.

Rozdíly Řecka

Ze začátku cesty jsme se spíš sžívali spolu než družili s lidmi kolem. Takže vám toho ani nemůžu moc napsat o lidech z těchto zemí. Ale co jsme si všimla na Řecku, tak jsou tu všichni hrozně nápomocní a milí. Co mají, to rozdají a nějak přesný počty neřeší. Mají na všechno dost času a vypadá to, že se prostě nechtějí stresovat. I když teda ne všichni!

Co se nám opravdu líbí, je přítomnost spousty malých rodinných obchůdků a podniků. Víc na severu jsme vždycky potkávali spoustu supermarketů a prostě velkých obchodů poblíž měst. Tady ne. Ze začátku jsme jezdili jen do Lidlu - na jejich sortiment jsme zvyklí, a navíc tam mívají i spoustu lokálních produktů, proto se tu udrží. Prostě zapojují místní. Pak jsme ale začali objevovat řecký krámky. Vůbec netušíme, jak se jmenujou, řečtina nám stále nic neříká, ale je to prostě dobrodružství! Vlezeme do obchůdku a hledáme.

Setkávání

A my se tady taky víc socializujeme. Potkali jsme už několik lidí s podobným životním stylem jako my. Jezdí, poznávají a pracují na cestě. Někdo nepracuje a prostě jen jezdí a dává si rok volna před založením rodiny a makáním na tom něco vybudovat. Někdo v tom hledá smysl. Být volný, najít si v tom svůj klid. Odpočinout si od západního kariérního stylu života. A když tak různě projíždí, tak si pak i začíná uvědomovat, jak to chodí jinde. Že to nikde není zas tak růžový a že vlastně to, na co si u nás lidi stěžují, není tak hrozný a stěžovat si na to nemá smysl. Když ti něco vadí, tak to řeš. A ne že o tom prostě budeš jenom mluvit, rozebírat to a akorát si tím zhoršovat náladu. A když s tím nemůžeš nic udělat? Tak to hoď za hlavu!

Všechno se mění. A nám už to ani nepřijde. Teď když si vzpomínáme na Slovensko nebo Maďarsko, tak je to hrozně daleko. Jinej svět. Tak nějak jsme si asi až moc zvykli na Řecko. Ty všudypřítomné olivové stromy, ovce v příkrých svazích a úzký cestičky. To je normální, no ne?