...jedu za tebou, se svým Ivecem! Jo, je to tady občas jako jet polem...Dřív už jsem určitě někde zmínila, že nás tady silnice mile překvapily. Tak už se stalo opakovaně i to, že jsme projížděli vesnicí, kde nemají ani asfaltku a ty vedlejší ulice jsou někdy dost tankodrom. A jo, už jsme si rozbili i dva hrníčky. Zrovna ty na kafe! :( To když se nám na cestě tím terénem v našem 4x2 autíčku s tlumiči, co moc netlumí, povedlo vybrat fakt velkou díru. Nebo kanál.

A kudy že jsme se to do těchto končin dostali? Nejdřív jsme si užili chvíle 'klidu' na severu v oblasti Bukovina za zdmi malovaných klášterů. Byli jsme nakonec jen u dvou. Dost to začalo být na stejné brdo a jako ve všech turistických destinacích to mírně ztrácelo své kouzlo, když po nás chtěli příspěvky na všechno možné.

Vzhledem k tomu, že našemu Ivecu dalo dost velkou práci přejet karpatské pohoří, tak jsme se rozhodli, že ho nebudeme trápit cestou zpět do Transylvánie, což býval náš hlavní cíl v Rumunsku a pojedeme pomalu na východ k moři a deltě Dunaje.

A Ivecu se to moc líbilo. Když jedeme po hlavních cestách, tak si to dost peláší! Ujíždí i 75 km/h! Oblíbili jsme si zastavovat někde u jezer. První zastávka byla u jezera nedaleko města Iasi. Další den ráno jsme vyrazili brzo a udělali si procházku k ruině Schit. Všechno je tam rumunsky, ale přišlo nám to jako takový rumunský Stonehenge a obrovskou hlavou v pozadí.

Další 2 noci jsme zůstali u jezera Solesti. Bylo krásně, takže nám dobíjely baterku jen soláry a my tudíž nepotřebovali popojet. Navíc se u nás časně odpoledně stavil jeden místní. Zastavil nám před barákem a začal si povídat. Byl celý den na dříví, které si táhl domů na povozu taženém starou kobylou. Nabídl nám víno. Vzhledem k jeho bujaré náladě jsme usoudili, že ho už 3/4 vypil. Tak jsme mu zas nabídli whisky a pokecali si. Teda on mluvil rusky a my rusky moc neumíme. Ale rozuměli jsme si pěkně! Pak nám tam nechal domácí sýr, rozloučil se a odjel. Ale my už nemohli. :D

Další den nás tam budilo stádo bučících krav, které zrovna vyháněli na pastvu. A odpoledne jsme před nimi ujížděli, protože jsme věděli, že pokud hned nevyrazíme, tak tam můžeme čekat další hodinu, než přejdou. Jsou to prostě krávy, a když se rozhodnou, že se zrovna tady chtějí pást, tak je nikdo nikam nedostane...

Další noc jsme zůstávali na břehu řeky Siret. Tam nás pro změnu ráno budilo stádo ovcí...A pak přišel ten den. Rozhodla jsem se, že si to řízení zkusím. A byla to katastrofa. Nejen, že jsem rozbila jeden z těch hrníčků, protože dostat se z našeho místa na spaní bylo dost šíleným terénem. Ale pak, když už jsem teda jela po normální cestě, tak jsem vůbec neměla odhad na šířku auta. A Leo mi celou dobu říká, jeď víc vlevo! A já, že přece nepojedu prostředkem! Tak jsme se trochu pohádali až jsem vystoupila a řekla, že už to řídit nebudu. Po chvíli teda sedl za volant a projel aspoň těmi počátečními vesnicemi až na rovnější silnici. Tam jsem znovu začala řídit já. Rovně to šlo a vzhledem k tomu, že tam navazovala obec za obcí, tak jsem nemusela jet víc jak 50 km/h! :)

Před dalším velkým městem - Galati, jsme se vyměnili a řídil zase Leo. Jako městem bych to určitě nedala! Chtěli jsme se dostat přes řeku Dunaj k deltě a naše navigace nám dala vybrat: do cíle buďto asi 230 km nebo 35 s přívozem. Rozhodli jsme se pro variantu B. Byla jsem tak ráda, že řídí Leo! Trefit se na přívoz a ještě na něm zaparkovat, to by pro mě bylo už moc. Asi 10 min cesta na lodi utekla až moc rychle. Na dalším břehu nám zbýval už jen kousek k národnímu parku Muntii Macinului. Dojeli jsme tentokrát ještě za světla, takže jsme si je i prohlédli a začali se těšit na další den, kdy si je projdeme.