Na hranicích už nám to jde jak profíkům. Zase obdivné pohledy do kufru a Leo se s jedním celníkem až tak zakecal, že na nás museli ostatní mávat, ať už jedeme.

A jsme tu! Řecko, náš první cíl výpravy!!!

Chtěli jsme tu strávit zimu, že tu nebude taková kosa jako v Česku a nemusel by tu být všude sníh. Nechceme moc riskovat klouzání někde v serpentinkách v kopcích. Tak uvidíme.

Projeli jsme podél hranic s Tureckem, kde hlídalo všude spousta vojáků, a zamířili rovnou do Alexandropole vyprat. Ještě ten den jsme město opustili a hledali nějakou pláž, kde se vyspat. Konečně se nám zas po několika dnech udělalo hezky. Zůstali jsme na místě dva dny, procházeli se po pláži, pracovali, fotili západy slunce a užili si trochu té romantiky u moře. Byli jsme tam skoro celou dobu sami a zvládli jsme se každý den vykoupat. Tohle moře je teplejší než to Černé, takže to i šlo!

Další cesta vedla skrz národní park delty Nestos, kde jsme si našli v aplikaci park4night hezké místo na přespání u moře. Doporučovali rozhodně nejezdit do písčitých dun, pokud na to nemáte auto. Ale co my? My to museli zkusit! A taky se to vymstilo. Ze začátku to vypadalo jako hračka, Iveco se pěkně snažilo a ono to jelo. Ale pak Leo najel na měkčí dunu, což ho zpomalilo a my najednou místo dopředu zajížděli víc do písku. Prostě jsme zapadli. Zkoušeli jsme se pomalu po kouskách vyhrabat. Trošku to i šlo, ale vždy za pár centimetrů jsme zapadli znovu. Naštěstí kolem jeli místní rybáři a pomohli nám. Nejdřív nás teda poučili, že máme špatné auto do dun ("This car no, this car OK! "), ukazující střídavě na naše a na jejich auto, a pak nám ukázali kudy ven. Přivázali nás na lano a popotáhli, takže z nejhoršího jsme byli venku. Pak to musel Leo na mokřejším písku otočit a odjet zpět. Důležitý bylo, aby to co nejvíc rozhulákal a horší úseky cesty prostě prosvištěl. Jsem ráda, že jsem v tom autě neseděla s ním. Skleničky, neskleničky, prostě jel. Ale vyplatilo se to!

Tu noc jsme tedy přespali na parkovišti vedle té krásné písčité pláže. Západ slunce byl zas extra kýčovitý, když jsme si dávali večeři a skleničku whisky na pláži. Ráno jsem se i vykopala z postele akorát včas na východ slunce! Byl to docela zážitek. Stát takhle v prosinci v Řecku na pláži bez turistů kolem a koukat, jak vychází slunce. U toho trochu klepat kosu a modlit se, ať se hned neschová a ať tě aspoň trochu prohřeje. :D

V neděli dopoledne jsme si užili procházku centrem městečka Kavala. Odpoledne jsme popojeli ještě kousek dál k pohoří Paggaio. Našli jsme si tam místečko, odkud začínají stezky do hor a kam je svedena pitná voda z horských potůčků. Akorát jsme tam potkali dva vesničany, co si zrovna nabírali vodu, tak jsme trochu poklábosili. Ujistili nás, že voda je opravdu pitná! (Gesty, páč anglicky neuměli a my řecky taky ne.)

Další den nás ráno probudilo zvonění koz, co šly kolem na pastvu. A my se po chvíli vydali stejným směrem - do hor. Chtěli jsme se kousek projít, vyšlápnout si na jeden kopec, trochu pokoukat a zpět. Cestou jsme narazili na jednoho psíka. Hned nás vítal a s radostí se přidal. Doprovázel nás celou cestu nahoru i dolů, až nám bylo strašně líto ho tam nechat. Náš zablešený kamarád se ale nakonec přidal ke svému stádu kozenek a nám zmizely starosti, kam všechny ty blešky ubytovat.

Kousek od Paggaia je jedna z největších a nejkrásnějších jeskyní v Evropě - jeskyně Alistrati. Stavili jsme se v ní a můžeme to jenom potvrdit, jen ne fotkama, páč fotit se tam nesmí. Ale byla opravdu nádherná a my měli celou prohlídku jen pro sebe! Vůbec si myslíme, že jsme tam za celý den byli jediní...to víš, občas se hodí, když někam vyrazíš mimo hlavní sezónu! :D

Cestou na západ jsme nemohli vynechat město Thessaloniki - Soluň. I když doprava tam byla hrozná a strávili jsme tam jen pár hodin, prošli jsme si centrum a zastavili se v jednom obchůdku na oběd. Dali nám jeden z nejlepších hamburgerů a šašliků, co jsme kdy měli! Ti Řekové to maso fakt umí! A majitel se s námi zapovídal a říkal, že v Česku několikrát byl, že prej měl "many years ago" přítelkyni z Česka! Svět je prostě malej!

Jako takové rozloučení s řeckým severem jsme se rozhodli dojet do termálních pramenů Pozar. Pozar se to jmenuje podle slovanského 'požár'. Zas tak teplý teda nebyly, ale na večerní pokoupáníčko dobrý. Ale víc nás uchvátila krajina kolem. Tohle místo je schované v roklině podél jedné malé říčky tekoucí z hor. Kolem ní vyvěrají termální prameny, na nichž tam jsou postaveny lázně. Je tam i několik jeskyní, kam vedou různé stezky, nebo se dá prostě jenom jít proti proudu řeky a kochat se jejími peřejemi a vodopády. Rozhodně se tam člověk nudit nebude. ;)

Ale teď už jsme zas o kus dál na jih. Zima tu teda je a o moc lepší to asi nebude, ale aspoň ten sníh není. Teda na horách už asi jo, ale v nížinách to je bez něj. Čeká nás výšlap po národním parku Olympského pohoří. Na nejvyšší horu, jak tohohle pohoří, tak celého Řecka - Olymp, se sice nevydáme, ale i tak internety slibují parádní zážitek!